Spolehlivost klouže

Venku mrzne. Hotovím se k odchodu. Je 18. prosince a já mířím do města. Slíbil jsem kamarádovi půjčit dataprojektor, aby si mohl užít pár volnějších dnů v teple domova a nasytit se filmovou produkcí. Trochu spěchám, každou chvíli pojede ze zastávky pod kopcem autobus na Strašnickou, kde máme sraz. Čapnul jsem brašnu s moderním zařízením a pádil skrz dveře ven, v běhu zamykaje.
Na zastávce postává několik lidí. Kouknu na jízdní řád, na hodinky, a opravdu, za chvíli to má jet. Klidně si postávám a libuji si, jak jsem to pěkně stihl. V tom mi však vytanula na mysli kamarádova slova, když se ptal na velikost promítacího plátna, které mu jistě také přinesu a má odpověď: "Ano, jistě. Je v garáži. Vím přesně kde. V rohu na skříni. Je v garáži, sakra!" Úprkem to beru zpátky, blbá silnice do kopce je jak zrcadlo, držím se zubama vzduchu, abych sebou neprásknul. S vrznutím vzlétne poklop prostoru, kde jiným partajím parkují jejich vozidla, mně však zde parkují sušené květy a prázdné zavařovací sklenice drahé máti.
No nic, několik skoků přes odložené kusy nábytku, v zadním rohu hmatám na vršek skříně pro plátno. "Je tu. Jak jinak. A teď zpátky, snad to ještě nejelo." Dveře se samospádem sesunou, klíček lehce otočí a už vrávorám s kopce zpět k hlavní. Autobus právě přijíždí k zastávce. Pár natrénovaných kliček mezi jedoucími auty a už jsem vevnitř. "Pohodička. Paráda. Uf, dech trochu splašenej, ale jinak jako by se nic nedělo. Lítám takhle běžně, tak co..."
Přijíždím na Strašnickou, podchodem jsem za chvíli u metra. Kamarád už čeká, když mu předávám věc, děkuje. Nějakej černej psík mi očuchává kalhoty. "Sorry, už jsem jedl," teda, "nic nemám." Kamarád si bere i plátno a jen mimochodem se zeptá, jestli jedu do města. "No, jedu." "Aha, tak jo, budeš ho mít u mě i s projektorem. Kamarád co přijde na promítání přinese vetší plátno, tohle je mrňavý, ale když jedeš do města, ať ho netaháš," odvětí bezstarostně. Mlčím. "Tak zatím čau. Kimmy, pojď, jdeme!" "Ahoj, kdyby něco, tak se ozvi." Jo to je jeho pes, Kimmy, říkal jsem si, že je mi nějak povědomej. Obvykle na mě štěká skrz dveře domku... No tak vzhůru do víru velkoměsta.

Z čehož plyne ponaučení, že z toho stejně žádný ponaučení neplyne. Se tak stává, no...

Novej rok

Dneska jsem měl fakt skvělej pocit. Prostě tu máme něco novýho... Důvod se smát. Nic hmatatelnýho, prostě to bylo ve vzduchu (ne že bych si to s nakřáplejma průduškama moc užíval).
Ale taknějak se mi to zalíbilo, takže u toho hodlám zůstat. Trochu toho vzduchu si schovám a vždycky se ho nadechnu, až mi ta nálada bude chybět... Ale teď mi nechybí :o)

pf 2006

Tak vážení,

do dalšího roku pohodu, radost, lásku, úspěchy a splněná přání.

A jak rád říkávám, už ani nevím kde jsem to vzal:

"Dá-li Pán Bůh, i hříchy budou!" ;-)

Sonet 66

William Shakespeare (1564-1616)

(překlad ???)

Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid,
jen nevidět, jak žebrá poctivec,
jak pýchou dme se pouhý parazit,
jak pokřiví se každá dobrá věc,

jak trapně září pozlátko všech poct,
jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,
jak lidskou slušnost korumpuje moc,
jak zchromlá vláda na nás bere bič,

jak umění je pořád služkou mocných,
jak blbost zpupně schopným poroučí,
jak prostá pravda je všem jenom pro smích,
jak zlo se dobru chechtá do očí.

Znaven tím vším, už chci být, lásko, v hrobě,
jen nemuset tím sbohem dát i tobě.

Tenhle Shakespearův sonet se mi o víkendu dostal do rukou a upoutal mě. Hledal jsem ho pak na internetu a našel několik odlišných překladů. Můžete je porovnat. Originál je k dispozici na konci.

---

(překlad Martin Hilský)

Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid,
jen nevidět, jak žebrá poctivec,
jak pýchou dme se pouhý parazit,
jak pokřiví se každá čistá věc,

jak trapně září pozlátko všech poct,
jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,
jak sprostota se sápe na slušnost,
jak blbost na schopné si bere bič,

jak umění je pořád služkou mocných,
jak hloupost zpupně chytrým poroučí,
jak prostá pravda je všem prostě pro smích,
jak zlo se dobru chechtá do očí.

Znaven tím vším, já umřel bych tak rád,
jen nemuset tu tebe zanechat.

---

(překlad Miroslav Kromiš)

Znaven už vším, jen klid smrti chci,
Když žebráky zřím o vavřín se hádat,
A nuznou nulu velebenou pokrytci,
A čestné sliby lotry křivě skládat,

A metály na pupcích vrahů svítící,
A cudnost panny sprostě zkurvenou,
A přímý kmen odsouzený křivicí,
A sílu křehkým bičem zlomenou,

A kumšt, jak mocným líže paty hbitě,
A tupost s tituly, jak moudré poučuje,
A prosťáčky hluché k prosté realitě,
A v železech dobro, že zlému posluhuje.

Znaven už vším, od všeho chtěl bych utéct Tam,
Však zemru-li, svou lásku samu zanechám.

---

(originál)

Tired with all these, for restful death I cry:
As to behold desert a beggar born,
And needy nothing trimmed in jollity,
And purest faith unhappily forsworn,

And gilded honour shamefully misplaced,
And maiden virtue rudely strumpeted,
And right perfection wrongfully disgraced,
And strength by limping sway disabled,

And art made tongue-tied by authority,
And folly, doctor-like, controlling skill,
And simple truth miscalled simplicity,
And captive good attending captain ill.

Tired with all these, from these would I be gone,
Save that to die, I leave my love alone.

Smysl života

Základní filozofické otázky:

1. Z čeho je stvořen svět?
2. Jaký je smysl života?
3. Jak bychom měli žít?

Nevím, proč zrovna tyhle tři otázky jsou tím základem filozofie, ale ta
druhá mi připadá vážně důležitá. Jen málokterý člověk je k ní lhostejný.
Jedna z možných částečných odpovědí mě napadla dnes a tak jsem ji pro
sebe i lidi, které by mohla zajímat, zaznamenal.

Potloukám se tak světem a často mě napadá, co teď zrovna dělat. Jestli
to, čím trávím svůj čas, má opravdu smysl a stojí to za vynaložené
úsilí. Někdy to zajde tak daleko, že musím z několika variant vybírat tu
méně nepříjemnou a to jsou pro mě asi nejhorší chvíle. Jindy zase
zjistím, že jsem onehdá nad touhle otázkou zapomněl popřemýšlet a tak
promarnil něco důležitého.
Nevěřím na osud, věřím, že člověk má sílu změnit spoustu věcí, pokud
opravdu chce. Ale tu se vynořuje otázka, co znamená "opravdu chtít".
Někdy jsem skálopevně přesvědčen o jisté věci a za rok na ni nahlížím
naprosto odlišně. Za rok? Nezřídka za měsíc, občas za týden a najdou se
i myšlenky či názory, které se mění po hodinách či minutách, kdy se jimi
člověk zabývá. Čím to je? Že se rozhoduji příliš rychle bez uvážení
všech detailů? Kdo ví. Ale kdy vím opravdu dost, abych mohl něco tvrdit
s naprostou jistotou? Vždyť se nabízí bezpočet důkazů, nebo alespoň
idicií, že to tak být nemůže. Ve vteřině mě napadají známé myšlenky,
jako "Vše je relativní." nebo "Vše souvisí se vším." (to mi připomíná,
že mi na HDD stále leží neshlédnutý snímek The Butterfly Effect) a jistě
bychom nalezli i další. Jak se tedy rozhodovat? Když nestačí rozumové
zdůvodnění, musíme menší či větší díl úsudku nechat na čemsi, co lze
nazvat šestým smyslem nebo srdcem, pudem, pohnutkou, prostě těch slov by
bylo dost, každý nechť si vybere podle svého.

Ale to bych příliš odbočil od prvotní otázky. Co je smyslem života?

Přinášet radost a uspokojení sobě a nebo ještě lépe i okolí a přitom nikomu a ničemu neublížit.

Tak to vidím já dnes-teď a možná za hodinu či rok o tom budu smýšlet
jinak. I proto jsem se rozhodl to napsat.
Lidé dělají věci, které je uspokojují. Začíná to životními potřebami,
jako je přísun potravy, vzduchu a podobně. A kolik dalších radostí a
uspokojení se člověku dostane by se mohlo nazvat "měřítkem žití" (tak mě
napadá, že je zajímavé tuhle myšlenku aplikovat třeba ve spojistosti se
sbírkou Postavme školu v Africe a zejména ji předcházejícím večerem
Etiopské příběhy).
Já o jídlo nouzi nemám, vzduch se nám tu lehce kazí již několik let, ale
dýchat můžu. Nic mi tedy nebrání vesele pracovat na uspokojování
ostatních tužeb, jen se snažit nikomu tím neublížit. Hm. Nelehký úkol...
Mezi přemýšlením mě tak napadlo, že někdo najde smysl života v hledání
organizmů na Marsu a někdo jiný třeba ve sbírání orgasmů na Zemi. Dost
drsný duel. Ale jak lze posoudit, kdo tím méně ublíží a víc prospěje?
Kolika lidem, sobě, těm co jsou či těm co přijdou...

Psalo by se vesele dál a dalo by se to rozvíjet do nejrůznějších směrů, ale to už sem dnes nepatří. Víc než obvykle mě tentokrát zajímá váš názor na to, co jsem napsal. Snadjsem vám tím neublížil :-)

O myších a lidech

Sobota večer, divadlo Pod Palmovkou. Obnovená premiéra hry Johna Steinbecka.

Co napsat? Jen jediné. To musíte vidět!!!

Ne příliš často koukám do kulturních přehledů. Co se hraje v dnešní době na podiích mě na první pohled spíš odradí než upoutá. Mám na mysli "obyčejná" divadla. Čtete program a pod každým kusem je napsáno: veselá komedie, rodinná komedie, bláznivá komedie, tragikomedie...
Bez zájmu. Na komedii bych šel jedině na základě doporučení přátel nebo skutečně poutavé recenze. Dospěl jsem totiž k názoru, že většinové české publikum se asi nejvíc směje oplzlým sexuálně laděným narážkám, kterými byla poslední představení, která jsem viděl, přinejmenším kořeněna. A pokud vynecháme přímo o pokusy o vtip, málokterá hra se bez eroticky laděných scén zcela obejde. No, asi si špatně vybírám :-(
Nebo že bych byl natolik konzervativní? :-D

Když se naskytla příležitost jít na Steinbecka, byl jsem happy a nebylo co řešit.

A co hra? Prostě skvělá!

Hudba:
Zajímavá, skvěle dokreslující atmosféru ranče kdesi na Americkém západě, mráz na zádech lehce přebíhal

Herecké výkony:
Žasl jsem nad hereckým ztvárněním duševně slabšího Lennyho - jedné z hlavních postav. Před panem Čtvrtlíkem smekám. Celé představení jsem mu veškeré jeho chování bezvýjimky věřil a na konci mě při děkovačkách, a že jich nebylo málo, skoro překvapil tím, že je "normální".
Role George - jeho parťáka a opatrovníka, prostě super, včetně jeho vnitřních bojů, ze kterých bylo cítit, že ten život taky nemá jednoduchej, ač je normální.
Lehce vyzývavá snacha správce ranče, prostě typické ohnisko problémů naprosto neuspokojené vlastním mužem.
A ten správcův syn? Afektovaný frajírek a srábek zahraný jak má být.
Vlastně všechny postavy hry se mi líbily, sedly na své místo, žádný pocit přehrávání nebo nevcítění se do role.

Kulisy, kostýmy a atmosféra:
Všechno ve stylu Amerického západu, život na ranči, drsné podmínky živobytí.

Děj:
Ten vám popisovat nebudu, možná jej znáte nebo teprve poznáte.

Jediné co zbývá je vřele doporučit knihu nebo ještě lépe představení v divadle Pod Palmovkou.

Informace o hře na stránkách divadla Pod Palmovkou...

Etiopské příběhy

Byl jsem tam a jsem tomu rád. Člověk se pořád učí a tenhle večer byl zajímavou zkušeností, hlavně co se týká příprav samotných. A to jsem asistoval jen u jejich malé části...

O čem je řeč?

Ve středu 14. září byl dlouho očekávaný ... večer v Náprstkově muzeu na Betlémském náměstí. Sešli se tam mladí lidé, skauti i neskauti převážně roverského věku. Smysl večera, alespoň jak jsem to pochopil já, byl v nenásilném uvedení sbírky Postavme školu v Africe formou semináře. Akce měla vnést světlo do důvodů, které vedou organizátory k této činnosti a ukázat, že práce všech účastníků má smysl a nejen to. Že je jí skutečně třeba.

Co se dělo?

K navození atmosféry tu byla kapela hrající africkou etnohudbu. O poměrech v zemi a o své návštěvě Etiopie během organizování sbírky a vlastně o celém projektu hovořil pan Zapletal. Křeček (Jan Žáček) - organizátor večera, naznačil cestu, jak může člověk (aniž by příliš zabředl do hloubky všech detailů kolem sbírky samotné) výrazně napomoci jejímu úspěchu. Osobitými glosy protkával večer bohém Lupen (Janek Dočekal).

Náhled pod pokličku...

Ono se řekne: domluvíme prostory, lidi, oznámíme že se to děje a pak tam budem něco povídat abychom dospěli k cíli, který jsme si vytyčili.

No, zní to pěkně a jednoduše, ale Křeček podle nejasných zpráv během složitých příprav údajně několik dní nespal. Místo návštěvy oblíbené hospůdky U Pštrosa pobíhal mezi domovem, kde připravoval podklady (a že těch papírových nebylo málo) a různými institucemi (ústředí nadace Člověk v Tísni, ústředí Junáka, Náprstkovo muzeum, ...) kde se skrze nepropustný ouřední aparát probíjel k lidem, s jejichž pomocí mohl večer uskutečnit. Jste-li občas v jeho okolí, během těch několika dnů jste ho mohli spatřit povětšinou s telefonem u ucha a deskami plnými materiálů, do nichž během hovorů, zpola za chůze, aktivně něco zapisoval a sumíroval nové informace. Jedl a pil pomálu, značně nám během příprav zhubl a k zakrytí kruhů pod očima nestačil ani z hloubi skříně vyštrachaný make-up po babičce.


A pak přišel kýžený den. Před třetí hodinou mě vyzvedl (v mém autě a s Lupenem na zadní sedačce) v práci. Byl jsem vyhozen poblíž Václaváku abych zařídil posledních pár drobností. V Tesku na Národní se mě při placení vod a dalších propriet k napojení účastníků večera prodavačka zeptala na PSČ. Chlápek co byl předemnou zřejmě velmi pospíchal, ale touto dobře mířenou otázkou, kterou ho taktéž oslnila, ho natolik vyvedla z rovnováhy, že se musel dvakrát ujistit, že na základě sděleného údaje ho nikdo nenapadne, nenajde a nebude obtěžovat, než své PSČ sdělil. Lupen čekal venku, společně jsme donesli vody a spol do Náprstkáče.


Byla tu Veverka a Ijáček, samozřejmě Křeček. Změť židlí, síť kabelů, hromada lampiček a osm rukou, které se s tím pod vedením jedné hlavy matené čtvero stále mluvícími ústy muselo poprat. Čas letěl. Stejně tak závěs u jednoho z oken, který jsem se pokoušel zatáhnout, abych zatemnil. Stane se. Voda z Teska nikoho nenadchla. Prej mám sundat etikety, nebo flašky s tou břečkou raději nikomu neukazovat. Začali přicházet neznámí lidé. Slečna z ústředí, slečna z muzea, slečny s bazarovým zbožím. Slečny tančící s etnokapelou. Začínám rozumět, o co jde. Všechny hledají pana Žáčka...


Organizační věci jsou domluveny, Lupen si dělá evidenci majetku, aby se mohl představit. Stejně tak ostatní. Prý pro kontrast s chudými poměry v Etiopii. Jsem zvědav, kolik lidí to pochopí. Venku už to žije. Vpouštíme dav dovnitř...

Zápis z večera

... je na Křečkově blogu

My a po nás potopa

Už jsme tu zas v malém hloučku. O pár lidí, kteří zůstali aby pomohli s úklidem nebo se dočkali svých přátel, víc. Uklízíme, balíme, likvidujeme. Hledají se CD s prezentací. Kde sakra jsou? Všichni je hledají. Nikde nic. Po půlhodině jsem je našel v autě. No, to je tak, když se snažíte uchovat cennosti mimo dav v bezpečí...
Uklizeno, naloženo. S díky se loučíme se slečnou muzejnicí i ostatními. Křeček, Manda a já vezeme věci do klubovny, abychom je vyložili a ukončili tak dnešní frmol. Hurá. A teď už rychle pryč. Hezký zbytek večera...